(Ne)rozložitelné a kompostovatelné plasty

V obchodech se v dnešní době setkáme kromě klasických igelitek a pytlíků také s řadou jiných alternativ. Známé a hojně dostupné i využívané jsou třeba papírové. Stále více se ale k těmto dvěma možnostem přidává i další, rozložitelný plast.

Na první pohled se právě tato varianta zdá šetrnější a člověku tak připadá, že používáním těchto tašek přece dělá něco pro přírodu. Celá problematika však není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát a dalo by se říci, že rozložitelné plasty nás tak trochu klamou a stejně jako jakýkoli jiný plast, i ten rozložitelný klade našemu životnímu prostředí past, pouze hůře viditelnou.

Ne všechny výrobky z tohoto materiálu totiž jsou vyráběny z neškodných zdrojů (částí rostlin atd.), nemalé množství se totiž i tak vyrábí z ropy, stejně jako jakákoli jiná plastová taška nebo sáček. Jejich jediným rozdílem je schopnost po čase se rozložit, což způsobí, že po nějaké době sice takzvaně zmizí, přínosem však pro okolí nebudou.
Protože jsou vyráběny z ropy jako jakýkoli jiný plast, v podstatě se rozpadnou na plastové mikročástečky, které v půdě zůstanou stejně dlouho jako ostatní plastové materiály.

Vedle toho, zcela rozložitelné plasty, které z okolí nemizí jen „na oko“, skutečně existují a vyrábí ze z přírodních polymerů. Nejčastěji používané biologicky rozložitelné plasty (PLA) jsou vyráběny původně z kyseliny mléčné. Největším producentem „bioplastů“ je jistá americká firma, která využívá jako hlavní surovinu kukuřici, jejíž fermentací se získává kyselina mléčná. Jelikož je cena takového plastového materiálu třikrát dražší než klasický plast, není o tuto alternativu zatím velký zájem.

Navíc je třeba také myslet na skutečnost, že proces výroby ekologických plastů s sebou přináší dost skrytých negativních jevů. Ke kladným heslům jako je snížení spotřeby fosilních paliv nebo omezení tvorby skleníkových plynů by měl být připojen např. rozsáhlý zábor plochy pro monokultury jako kukuřice či cukrovka. S pěstováním jednodruhových rostlin je spojen přísun průmyslových hnojiv, postřiků proti škůdcům či herbicidů. Proto na každém sebelepším vynálezu je i kousek zla.

Navíc těmito bioplasty nelze nahradit veškeré běžné plastové výrobky. Nerozložitelný plast má své výhody z hlediska mechanických vlastností a je v mnoha odvětvích jaksi zažitý. V dnešní době by se těžce měnil přístup a celá technologie u všech producentů plastových věcí. Pokud by v budoucnu přišlo světové, nebo aspoň evropské nařízení, museli bychom se podle toho zařídit. Otázka je, jak dlouho si budeme moct dovolit čerpat neobnovitelné zdroje.

Je pravda, že každodenní realitou našeho života je soužití s plasty. Ať už je to kartáček na zuby, ačkoli i k tomu již nyní existují neplastové varianty, klika na dveřích, okna, počítač,… Jsou to věci, bez kterých se prostě neobejdeme, ale něco přece jen omezit nebo změnit můžeme. Pokud jsme zvyklí si svačinu dávat do pytlíku, tak si ji zkusme chystat do toho, který se dá kompostovat, tedy do sáčku z bioplastu.

Jak tedy poznám, co kupuji?

Na většině solidních produktů je skutečnost – z čeho jsou vyrobeny a zda jsou kompostovatelné – uváděna. Cestou by tedy mělo být kupovat výrobky kompostovatelné, které se společně s obsahem (např. slupky a zbytky zeleniny) mění na výživný substrát.
Pamatujme ale, že i s takovým materiálem je nutné nakládat správně. Kompostovatelný sáček s bioodpadem proto ukládáme do kompostu, kde bude vystaven správné teplotě a působení mikroorganismů, které je nutné pro rozložení v uvedeném časovém úseku, nebo vyhazujeme do popelnice na bioodpad.

Aby se takový sáček dal zkompostovat, je působení správného prostředí pro jeho rozložení velmi nutné. Ačkoli totiž samotná existence bioplastů – ať už rozložitelných nebo kompostovatelných – nabádá k myšlence, že nejsou žádným problémem přírodě, mělo by se myslet na to, že jím nejsou pouze tehdy, nakládáme-li s nimi adekvátně jejich využití. To znamená, že ani kompostovatelný sáček od svačiny nemůžeme jen tak pohodit v přírodě. I ten se tam totiž, namísto deklarovaných 3 měsíců na rozložení v kompostu, bude povalovat několik let a nebude přírodě přínosem o nic víc než jeho plastový bratranec.

Rozložitelné plasty bychom tedy neměli pořizovat s myšlenkou, že je snazší je vyhodit, rozhodně by se tedy neměly ledabyle pohazovat, kde se nám zlíbí. Takové sáčky a tašky patří do kompostu nebo popelnice určené kompostovatelnému odpadu. Do keře na sídlišti ani do lesa však nepatří ani běžná igelitka, ani ta rozložitelná.

Rozložitelné i kompostovatelné plasty mohou v mnohém ulevit přírodě. Je však na nás, abychom si vybírali správné, vyrobené z vhodných materiálů a správně s nimi i zacházeli. Cestou k lepšímu přístupu k životnímu prostřední tedy rozhodně jsou, záleží však na tom, jak po ní sami půjdeme.