Venku nám řádí největší mrazy letošní zimy, ale my víme, že věčně trvat nebudou. I když se to zrovna teď nemusí zdát, mílovými kroky se k nám blíží čas semínek, sazeniček a vůně rašeliny.

Pitná voda.
Naprosto samozřejmý a všem známý pojem. V našem světě, jako by zrovna pitná voda byla všude, vždy dostupná... Zcela samozřejmá věc, které budeme mít vždy dostatek.
Není to tak, říkáte?
Jak je tedy možné, že se ke zdroji, který není nevyčerpatelný, chováme s takovou neúctou, že jím několikrát denně splachujeme toaletu? Že si denně dopřejeme plnou vanu, abychom ji ve chvíli, kdy ještě nestihla ani zchladnout, znovu vypustili? Že nám stále nedošlo, že na čištění zubů není potřeba sledovat zběsile odtékající, nijak nevyužitý proud z kohoutku?